Zjednodušeně proces vznikání jednotlivých ↗slovanských jazyků z pův. ↗praslovanštiny. V souvislosti s rozcházením slovanských kmenů ze ↗slovanské pravlasti se narušovaly plynulé jaz. kontakty mezi nimi, takže některé procesy neproběhly na celém teritoriu slovanských jazyků, jiné proběhly s různými výsledky.

K nejstarším jevům diferencujícím psl. patří:

1. Rozdíly ve výsledcích 2. a 3. ↗palatalizace velár:

(a) Sekvence kv‑, gv‑ na začátku slova před ě/i < åi̯ zůstala na zsl. území zachována, na území jsl. a vsl. je palatalizována v cv‑, (d)zv‑; např. č. květ, hvězda, p. kwiat, gwiazda × stsl. cvětъ, (d)zvězda, r. zvezdá.

(b) Za ch je v zsl. jaz. š, ale v jsl. a vsl.jaz. je ś/s; např. č. všechen, slk. všetok × stsl. vьsь, r. ves’.

(c) Za sk, zg před ě diftongického původu je v zsl. jaz. šč (> šť), ždž (> žď), ale v jsl. (a vsl.) jaz. je sc (> sť), zdz (> zď); např. stč. u vojště (nč. sekundárně ve vojsku), stč. na dště (stč.nom. sg. dska; nč. sekundárně na desce), stč. w mieždě (stč.nom. sg. miezha) ‘v míze’, p. w Polsce ‘v Polsku’ × stsl. na dъscě // dъstě (stsl.nom. sg. dъska) ‘na desce’, vъ dręzd(z)ě) (stsl.nom. sg. dręzga) ‘v lese’.

2. Rozdíly ve vývoji pův. sekvencí dl, tl:

V zsl.jaz. zůstalo dl, tl zachováno (např. č. mýdlo, pletla), ale v jsl. a vsl.jaz. je zjednodušeno v l (např. r. mýlo, plelá). Teritoriální přesahy: v některých nář.slk. > l(l), zčásti však i za dl, tl sekundární, vzniklé po zániku ↗jeru mezi členy dané sekvence (⁺metьla > metla > mella); v r. pskovských nář. dl, tl > gl, kl.

3. Rozdíly v rozšíření tzv. l epentetického (viz ↗praslovanština):

l epentetické v zsl.jaz. (až na ojedinělé stopy) od přelomu prehistorické a historické fáze chybí (buď že prehistoricky zaniklo, n. že se vůbec pravidelně nevyvinulo), historicky zaniklo v b. a mk., v ostatních jsl. a ve vsl. zůstalo zachováno; odtud diference typu č. země, p. ziemia, b. zemjá, mk. zemja × r. zemljá, srb., ch. zèmlja atd.

4. Rozdíly ve střídnicích za pův. tj (i kt) a dj:

Z pův. tj (kt) a dj zprvu asi vzniklo t’, d’, resp. t’t’, d’d’ (reduplikované buď rovnou, n. až ze stupně t’, d’), z něhož jsou střídnice různé: zsl. c (srov. č. svíce, p. świeca, zsl. noc), zprvu též dz, to však (asi už v 9. stol.!) v luž. a č. změněno v z (srov. dl. mjaza, č. mez × slk. medza, p. miedza); vsl. č, ž (srov. r. svečá, noč’, mežá) (ukr.nář. též dz); jsl. diferencovaně: b. st, žd (svešt, nošt, meždá), mk. ḱ, ǵ (sveḱa, noḱ, meǵa), srb., ch. ć, đ (v grafice vedle đ též dj) (v srb. cyrilici zvl. grafémy ħ místo ć, ђ místo đ) (svéća/svijèća, noć, mèđa/medja), sln. č, j (svéča, nȏč, méja).

5. Rozdíly při tzv. metatezi likvid (viz ↗praslovanština):

(a) Na začátku slova za pův. sekvenci ort‑, olt‑ (resp. ărt‑, ălt‑ n. årt‑, ålt‑) (tradiční zápis sekvence, v němž t označuje libovolnou souhlásku) je v jsl. metateze likvidy a samohlásky a její dloužení v a (tedy /ā/) bez ohledu na pův. intonaci, tedy rat‑, lat‑; v ssl. je týž vývoj jen za pův. akut, kdežto za pův. cirkumflex (viz ↗slabičná intonace) je metateze bez dloužení, tedy rot‑, lot‑; např. ⁺órmę/⁺órmo, ⁺õrvьnъ, ⁺ólkomъ, ⁺õlkъtь > č. rámě, rovn(ý), lakom(ý), loket (srov. též r. róvnyj, lókot’) × sln. rámo, ráven, lákom, láket (přesah jsl. typu do středoslk.nář.).

(b) Uvnitř slova je za pův. sekvenci ‑tort‑, ‑tolt‑ (resp. ‑tărt‑, ‑tălt‑ n. ‑tårt‑, ‑tålt‑), ‑tert‑, ‑telt‑ (α) metateze a dloužení vokálu v jsl.jaz. a ve skupině č. – slk., tj. ‑trat‑, ‑tlat‑ > ‑trět‑, ‑tlět‑; např. ⁺gordъ, ⁺golva, ⁺bergъ, ⁺melko > č. hrad, hlava, břeh (< stč. břěh), mléko (< pč. ⁺mlěko), b. grad, glavá, brjág (< brěgъ), mljáko (< mlěko); (β) metateze bez starého dloužení v zsl.jaz. (bez č. a slk. a bez okrajů zsl. teritoria); srov. p. gród, głowa, brzeg, mleko; (γ) tzv. plnohlasí ve vsl.jaz., srov. r. górod, golová, béreg, molokó; (δ) bez metateze na okrajích zsl. teritoria, srov. plb. korvo × č. kráva, p. krowa, r. koróva aj.

6. Rozdíly v koncovkách gen. sg. a nom.–akuz. pl. ja‑kmenů a akuz. pl. m. jo‑kmenů:

jsl. ‑ę (srov. stsl. dušę, mǫžę) × ssl. ‑ě (viz ↗jať „třetí“) (srov. č. duše < stč. dušě, muže < mužě).

7. Rozdíly v koncovkách instr. sg. o‑kmenů a jo‑kmenů:

jsl. ‑omь, ‑emь (srov. stsl. rabomь, mǫžemь) × ssl. ‑ъmь, ‑ьmь (srov. č. pánem < ‑ъmь, mužem, pro jehož původ z ‑ьmь svědčí paralela s tvrdým typem, ale i ještě v str. památkách doložené ‑ьmь).

8. Rozdíly v koncovce nom. sg. mask. part. préz. činného od sloves 1. a 2. tř.:

jsl. ‑y (srov. stsl. vedy) × ssl. ‑a (srov. č., str. veda) (dodatečně zastřeno dalším vývojem, srov. dnešní r. vedja, p. ‑ąc, srb., ch. ‑ući atd.).

9. Rozdíly v tvaru ↗aoristu sigmatického mladšího od souhl. sloves 1. a 2. tř. (zformoval se asi až v 10. stol.):

jsl. a vsl. ‑ochъ (srov. stsl. i str. vedochъ) × zsl. ‑ech(ъ) (srov. stč. vedech).

10. Rozdíly v rozšíření prefixu vy‑:

Prefix vy‑ není jsl. (tam jen jьz-), ale jen ssl. (s přesahem do ssln. nář.), srov. č. vyhnat × stsl. izgъnati (= jьzgъnati).

11. Rozdíly ve výsledcích vokalizace ↗jerů a denazalizace ↗nosovek:

Tyto procesy byly zahájeny na samém konci psl. období a přispěly k nářečnímu štěpení psl. (viz ↗jery, ↗nosovky).